Barvení šátků, stavění domku a meditace aneb komunita Wongsanit Ashram

-Zuzka-

Pozn. Z Thajska jsme již dávno doma a na blog jsme zanevřeli. Pokusím se však dopsat aspoň tento článek, jelikož jsem ho měla rozepsaný a za druhé se mi ten den velice líbil.

První víkend v únoru byl prostě nabitý. Po výletě v Ayutthai jsme se hned v neděli (4.2.2018) zúčastnili školního výletu. Ten nám posloužil jako snadno získaných 15 zápočtových bodů v rámci předmětu Beauty of life (přeloženo Krása života). Takže nám ani nepřekáželo, že se jedná o víkendový den. V Česku by mě v neděli do školy asi nikdo nedostal. A navíc jsme měli přislíbeno, že si odneseme suvenýr jako dárek.

V neděli ráno na nás, a taky na ostatní studenty z hodin Beauty of life, čekal před univerzitou dvoupatrový autobus. Myslím, že jsme sraz byl snad v 6:30 a tak jsme pokračovali spící během dvouhodinové jízdy na určené místo, kde se nacházel cíl naší cesty.

Komunita Wongsanit Ashram se nacházela na ostrůvku, který od zbytku civilizace dělila říčka. Na půdu komunity jsme se tedy museli přeplavit pomocí primitivního dřevěného voru. Tenhle typ přepravy znám snad jen z pohádek a tak mě to zaskočilo, že jej někde stále používají. Naštěstí nikdo do vody nespadl, přestože některé okamžiky naznačovaly, že bychom se potopit i mohli.

Nicméně jsme se všichni dostali na druhou stranu a byli jsme komunitou přivítáni ve velice zajímavém hliněném přístřešku. Protože jsme z počátku neměli moc dobrou představu, kde jsme se to vlastně ocitli a už vůbec jsme neměli ponětí, o jakou komunitu se jedná, mohli jsme jen posoudit, že tady je něco jinak. Jako by se tu zastavil čas. Areál, kde jsme se to ocitli, byl jen samá příroda. Strom vedle stromu, mezi kterými vedly upravené přírodní pěšinky a sem tam nějaký hliněný domek. Lidí se tu taky nevyskytovalo mnoho, kromě naší školní výpravy se tu nacházelo asi do 20 členů komunity.

V té velké společenské místnosti, kterou vidíte na fotkách výše, jsme byli rozděleni do tří skupin a každá skupina začala poznávat komunitu z jiné stránky. Já jsem byla ve skupině jediná Evropanka a naši Čeští kluci byli pospolu v jiné skupině. Takže jsem měla možnost se do té atmosféry ponořit naplno.

Po dlážděné cestičce jsme s mou skupinkou došli k prvnímu stanovišti, kde na nás čekalo batikování. Ale ne jen tak ledajaké. Batikovali jsme pomocí přírodních barviv bavlněnou látku. Takže nečekejte po vzoru českého batikování modrobílé šátky.

Ujala se nás paní, která nám vyprávěla, jaké materiály na barvení budeme používat. Jednalo se o druhy různých jílů. Ukázala nám, jak látku pěkně poskládat, zakolíčkovat a zagumičkovat, abychom dosáhli nějakého pěkného ornamentu.

Přednáška o batikování - v pozadí šátky pro inspiraci

Dřívka, gumičky, kolíčky a mnou již připravený šátek k barvení

Mé neskonalé nadšení z výtvoru

Pak se takto zmuchlaný a stažený šátek různě namáčel v přírodních barvivech a poté jsme jej vyvařili.

Přírodní barviva v kyblících

Kotle, kde se vše vyvařilo

A toto už byl výsledek naší práce. Povedly se, že? (Můj je pátý zleva) Právě tento výtvor měl být tím suvenýrem, který jsme si mohli odnést. Takže jsme nechali šátky uschnout a šli jsme k dalšímu stanovišti.

V další etapě jsme se setkali s ředitelkou dané komunity, i když to není správně zvolené slovo, jelikož u nich takový typ hierarchie nefunguje. Vysvětlila nám, jaký je smysl komunity. Vznikli někdy v 90. letech jako skupina kolegů, které přestalo bavit město. Doslova je začal unavovat a otravovat ten veškerý shon kolem. Ta každodenní konzumnost a spotřeba, přelidněnost a šílená doprava, horko a smog, které město nabízí. A tak založili komunitu, dál od města a snaží se být 100% soběstační ve všech aspektech života. A daří se jim to tak na 80-90%.

Popravdě si již nepamatuji, proč a co jim k těm sto procentům schází. Nicméně si vlastnoručně staví vlastní domy a hlavně také si sami vyrábí stavební materiál. Pěstují si vlastní plodiny, zeleninu, ovoce a rýži a myslím, že také chovají nějakou zvěř. Paní (jelikož si opravdu nepamatuji její jméno) nám také řekla, že komunitu nyní tvoří zhruba 30 lidí a že nejvíce jich bylo kolem 80 členů. A všechny spojovala únava z města a návrat k přírodě.

V současnosti obytné domky nemají přípojku k elektřině, ta se nachází jen ve společenské místnosti, kde je také jeden počítač a dokonce klimatizace. V období léta, kdy teploty se pohybují kolem 40°C a vlhkost je také vysoká, je velice obtížné vydržet pobyt venku, a proto disponují touto klimatizací, vysvětlovala.
Po tomto úvodu jsme si povídali a snažili se najít klady a zápory města a komunity a na závěr nám dala otázku k zamyšlení, ''Čím bychom se chtěli se stát tady v komunitě, kdybychom mohli být čímkoliv, co kolem sebe vidíme?''.
A pak jsme měli možnost se porozhlédnout po tom otevřeném dřevěném obydlí, které se tyčilo nad jezírkem plné leknínů. Mohli jsme se někdy posadit a meditovat a přemýšlet nad danou otázkou. Mezi odpověďmi na její otázku zaznělo, že by se chtěli stát právě tím leknínem, nebo stromem, nebo kočkou, která se kolem nás potulovala. Bylo to velice zajímavé.

Pohoštění z domácích surovin, kokos nesmí chybět

Při našem rozjímání jsme se také mohli pohostit bylinným čajem výrazné fialové barvy a pokrmem z thajské syrové brambory obalené v kokose.

Tak trochu ráj na zemi

V třetí fázi jsme pomohli vyrobit pár hliněných cihel. A bylo to se vším všudy. Nanosili jsme písek, hlínu, seno. Thajci z komunity znali přesný poměr a pak už jen přilívali vodu, zatímco jsme vytvořenou směs přešlapovali bosými nohami. Skvělé wellness na nohy :D
Směs jsme po důkladném promísení přenesli v kýblech na místo, kde byla připravená tvárnice. Každý si mohl vyzkoušet směs do tvárnice nalít a zarovnat. Voila a hliněné cihly byly na světě. Teď už jen počkat až zaschnou a může si někdo dostavět příbytek.
Pro ukázku tam nějaké seschlé cihly měli, my jsme však měli možnost pomoci s dobarvením domku. Opět vše v přírodních barvách, žádné primalexy s neonově fialovou, hezky pěkné oranžové a hnědé zbarvení.