Koh Chang - pokračování
...tento článek volně navazuje na článek Koh Chang.
Třetí den se naše velká 15-ti členná skupina začala pomalu rozpadat, a v "mé" skupině zůstalo asi 6 lidí. Okolo 10:00 ráno jsme vyrazili směr národní park Klong Plu. Kde je největším lákadlem vodopád se spádem 5 metrů. Taxíkem jsme se nechali vyvést ke vstupu do NP, odkud to bylo v vodopádu asi 500 metrů pěšky po lesní pěšině s možností zvolit lehkou nebo těžkou trasu. Zvolili jsme tu lehkou. Jakmile jsem uviděl vodopád, hned mi naskočilo - to vypadá jako Rešovské vodopády, avšak s průzračně čistou vodou. Voda byla tak průzračná, že bylo možné vidět ryby ve vodě i ze břehu. Neodolali jsme a kousek od vodopádu jsme skočili do vody. Přeci jen koupat se v jezírku ve stínu stromů a s přísunem chladné vody je to pravé osvěžení ve vedru 30°C. Poté jsme se cestou v korytě řeky vrátili zpět ke vstupu a po obědě jsme se rozdělili na dvě skupiny.
Třetí den se naše velká 15-ti členná skupina začala pomalu rozpadat, a v "mé" skupině zůstalo asi 6 lidí. Okolo 10:00 ráno jsme vyrazili směr národní park Klong Plu. Kde je největším lákadlem vodopád se spádem 5 metrů. Taxíkem jsme se nechali vyvést ke vstupu do NP, odkud to bylo v vodopádu asi 500 metrů pěšky po lesní pěšině s možností zvolit lehkou nebo těžkou trasu. Zvolili jsme tu lehkou. Jakmile jsem uviděl vodopád, hned mi naskočilo - to vypadá jako Rešovské vodopády, avšak s průzračně čistou vodou. Voda byla tak průzračná, že bylo možné vidět ryby ve vodě i ze břehu. Neodolali jsme a kousek od vodopádu jsme skočili do vody. Přeci jen koupat se v jezírku ve stínu stromů a s přísunem chladné vody je to pravé osvěžení ve vedru 30°C. Poté jsme se cestou v korytě řeky vrátili zpět ke vstupu a po obědě jsme se rozdělili na dvě skupiny.
Naše hlavní dobrodružství však začalo až po odjezdu z vodopádu Klong Plu, kdy jsme se ještě společně s Válcem a Demim rozhodli, že pojedeme na sever ostrova, přičemž zbylí "přeživší" z Cosmo group jeli zpět na Lonely beach. Hned první problém nastal u vodopádu, kde bylo téměř nemožné sehnat taxi, tedy za rozumnou cenu. Po několika pokusech jsme vzdali vyjednávání a vydali se na asi 3 km túru, jejíž cílem byla hlavní silnice. Avšak, z čista jasna, se asi po 150 metrech chůze objevil, z ničeho nic, taxikář, který nám nabídl smysluplnou cenu. Na nic jsme nečekali a naskočili na korbu taxíku. Cestou, přes hory a přes doliny, a to doslova, jsme se asi po půl hodině dostali do naší cílové destinace Klong Son. Zde proběhlo další rozdělení - Válec se od nás dvou odloučil a stopoval dále na opačnou stranu ostrova.
Já s Demim jsme se rozhodli, že se dostaneme pěšky do Klong Son do Jungle way bungalow, což bylo ubytování v dřevěných domečcích přímo v jungli. No, prostě úžasné místo. Jenom jsme prostě museli v pekelném vedru šlapat 2,5 kilometru do kopce. "No co, to dáme!", řekli jsme si a pomalu se sápali nahoru. Cestou jsme potkali pouze pár aut, o něco více skútrů a docela velké množství psů. Jinak nám dělaly společnost už jen banánovníky a kaučukové plantáže. Po zdolání kopce jsme konečně došli na místo určení. Abychom se dostali k bungalovům, museli jsme projít přes kaučukovou plantáž, přes řeku a malý kopec. Zvláštní, že? A už před přechodem přes řeku jsem měl o daném místě pochyby, že je něco špatně.
Po překročení řeky jsme byli celkem překvapeni, že celý areál je zarostlý nějakou tropickou vysokou trávou, a že domky byly ve zbídačeném stavu. V areálu Jungle way bungalow jsme potkali jen mladý manželský pár, kteří tam sklízeli úrodu. Naštěstí uměli alespoň trochu anglicky a řekli nám, že je to tam už nějakou dobu zavřené, a že nejbližší ubytování je na White sand beach, což je asi 10 km zpátky, přes šílené kopce, budu o nich mluvit vzápětí. Žena se nás zeptala, zda máme nějakou motorku, a když jsme řekli ne, a vydali se pomalu pěšky dolů, zeptala se jestli nechceme "hodit". Ani vteřinu jsme neváhali a oba jsme naskočili na její skútr. I když z její angličtiny jsme absolutně nevytušili, kam nás veze a to ani nemluvím o pocitu, kterých jsme měli, jelikož jsme oba seděli na skútru poprvé v životě. Nakonec nás přivezla k jejich skromnému příbytku, kde jsme asi 10 minut čekali, než přijede její manžel a odveze nás někam, kde můžeme přespat. V mezičase jsme měli možnost projít si jejich skromný příbytek. Ten postrádal okna i omítku a střecha byla vyrobena z obyčejného vlnitého plechu a dům měl snad jen jednu velkou obytnu místnost. A okolo domu pobíhalo asi pět psů.
Její muž přijel, my nasedli na skútr a přes pole jsme se dostali zpátky na cestu. Cesta zprvu vedla z kopce dolů a pak nějakou dobu po rovině. Poté však přišly na řadu serpentiny se stoupáním vysokým jako český státní dluh. A nejvíce to šlo znát na skútru, který vyjel do půlky první serpentiny a postupně začal zpomalovat, až jsme se zastavili úplně. Přece jen kombinace skútr, prudký kopec a tři lidi není ideální. Tak jsme s Demim seskočili, pán se skútrem se rozjel, vyjel dvě serpentiny a my, s vypětím všech sil, ty dvě serpentiny vyběhli. I když to bylo asi jenom 100 metrů, cítili jsme se jako bychom uběhli nejméně 5 kilometrů. Naskočili jsme na skútr, který se velmi pomalu a váhavě nakonec rozjel. Další kopce skútr zvládl taktak, a přestože jsme mívali tendence seskakovat, řidič nás ujistišťoval, že je to ještě stále v pořádku a máme zůstat sedět. Pak jsme po dlouhém, serpentinovém klesání dorazili do White sand beach, kde nás pán dovezl až přímo před nějaké ubytování, jež nemělo ani žáden název. Nepřemýšleli jsme, zaplatili jsme si pokoj a šli si lehnout. K večeru jsme se vydali na večeři do restaurace, ale po zhodnocení cen jsme skončili na kebabu u místního stánku. Mimochodem, ten kebab byl vynikající.
Další den jsme začali snídaní v přilehlém Tuk-Tuk hostelu a přemýšleli jsme kam se vydáme. Původní plán byl, vzít všechny věci a jet se ubytovat na druhou polovinu ostrova. Ale nakonec, jsme se u snídaně spontálně rozhodli, že si půjčíme skútr a pak, že se na noc vrátíme zase zpět. Demokraticky, v poměru 2:0, jsem byl zvolen, že budu řídit. První setkání se skútrem na naší ulici vypadal hodně váhavě a říkal jsem si, že není možné jet rychleji než 20 km/h. Po pár minutách jsem si už zvykl a překonat hranici závratných 40 km/h už pak pro mě nebyl vůbec žádný problém.
Před námi začínali ty šílené kopce, které jsme na skútru zdolávali předchozí den, a kde skútru docházel dech. Musím uznat, že jsem měl celkem strach a hlavně respekt, poprvé na motorce a hned do takových "krpálů" s třemi miliony zatáčkami. Pod prvním kopcem se serpentinou jsem jenom zatajil dech, přidal plyn a čekal, co ten náš skútr dokáže. Po chvíli napětí jsme vyjeli první serpentinu a s každou další už jsem sobě a motorce věřil víc a víc a nakonec jsme bezpečně zvládli celé stoupání. Druhý problém byl, že to, co jsme vystoupali, jsme museli dát i dolů. Cesta vypadala asi tak, že jsem celou dobu držel brzdy, a doufal, že skútr jimi stále disponuje a že najednou nepřestanou brzdit. I když místy jsem musel brzdit opravdu tvrdě, neboť klesání zde bylo snad 20% (bez ironie).
No, za kopcem nás již čekala odbočka na cestu, kterou jsme předcházející den skoro celé odpoledne šlapali nahoru jsme na motorce vyjeli během asi za 5 minut, a dále k vodopádům to bylo asi dalších 300 metrů. Pak jsme najeli na trochu offroad cestu, a když už jsme si řekli, že to dál nejde, odstavili jsme skútr na krajnici a pokračovali pěšky. S údivem jsme pozorovali, jak je většina lidí odvážných a jaké offroad trasy dokážou s normálním skútrem ujet.
Před námi začínali ty šílené kopce, které jsme na skútru zdolávali předchozí den, a kde skútru docházel dech. Musím uznat, že jsem měl celkem strach a hlavně respekt, poprvé na motorce a hned do takových "krpálů" s třemi miliony zatáčkami. Pod prvním kopcem se serpentinou jsem jenom zatajil dech, přidal plyn a čekal, co ten náš skútr dokáže. Po chvíli napětí jsme vyjeli první serpentinu a s každou další už jsem sobě a motorce věřil víc a víc a nakonec jsme bezpečně zvládli celé stoupání. Druhý problém byl, že to, co jsme vystoupali, jsme museli dát i dolů. Cesta vypadala asi tak, že jsem celou dobu držel brzdy, a doufal, že skútr jimi stále disponuje a že najednou nepřestanou brzdit. I když místy jsem musel brzdit opravdu tvrdě, neboť klesání zde bylo snad 20% (bez ironie).
No, za kopcem nás již čekala odbočka na cestu, kterou jsme předcházející den skoro celé odpoledne šlapali nahoru jsme na motorce vyjeli během asi za 5 minut, a dále k vodopádům to bylo asi dalších 300 metrů. Pak jsme najeli na trochu offroad cestu, a když už jsme si řekli, že to dál nejde, odstavili jsme skútr na krajnici a pokračovali pěšky. S údivem jsme pozorovali, jak je většina lidí odvážných a jaké offroad trasy dokážou s normálním skútrem ujet.
Po zaplacení asi 20 BHT, jsme se dostali doprostřed jungle, plné rozličné vegetace, přičemž jediné, co jsme uměli pojmenovat, byly snad jen banánovníky. Po asi 500 metrech jsme se dostali k prvnímu vodopádu. Ale upřímně, spíše než vodopád bych to nazval "čůrek vody tečící po celkem velkých kamenech". Holt, období sucha. Nebyli jsme však zklamaní, a vyrazili dále proti proudu říčky, kde by bylo v období dešťů velice obtížné vůbec dojít. Takhle jsme objevili další "vodopádky", u kterých se nacházely tůňky s průzračně čistou vodou. Toto místo bylo oázou absolutního klidu, kde nebyližádní lidé, krom nás dvou, a kde jsme mohli naslouchat zvukům přírody. Obrovskou pihou na kráse toho místa však byla přítomnost několika plastových trubek, které vedly vodu od tůní, nejspíš na zavlažování polí nebo pro několik přilehlých stavení.
V naší cestě jsme pokračovaní dál, ač absolutně bez plánu a bez cíle. Jelikož nám motorka ukazovala pouze tři čárky, rozhodli jsme se, že natankujeme nějaký benzín. Rozhodli jsme se, že vezmeme nějaké tři litry, že by to mohlo stačit. Nakonec jsme vzali ještě méně než 3 litry a byli dost hodně překvapeni, že jsme dotankovali do plna. Další část ostrova byla mnohonásobně rovinatější a s mnohem menším počtem aut i skútrů. Naše cestovní rychlost se zvýšila na cca 60 km/h a více se ani jet nedalo. Při 75 km/h už dělal skútr kravál a aerodynamický zvuk byl ohlušující. První naše zastávka proběhla absolutně spontánně, kdy jsme viděli odbočku na nějaké další vodopády. Na skútru jsme dojeli téměř až k vodopádu a potkali partu slovenských turistů. Prohodili jsme mezi sebou pár slov a pak jsme se odděleně vydali k vodopádům. Avšak byl to podobný příběh jako u předchozích vodopádů tentýž den, tedy téměř žádná voda, tůňky s čistou vodou a ohavné potrubí. Zde se nám podařilo dojít akorát ke dvěma vodopádům a bylo zde mnohem více turistů. A pro změnu, ti byli zase z Česka. Mimochodem na ostrově bylo extrémní množství Čechů, asi nejvíce, co jsem v Thajsku zatím potkal. i když není se čemu divit. Koh Chang je jedním z oblíbených ostrovů pro strávení krásné apohodové dovolené u moře.. Shodou okolností jsem je potkal zrovna v momentě, když se nám přes cestu přeplazil had. Takový malý, hnědý.... No neměli jsme ani tušení, co to je či není zač. Tak jsme se schovali za balvan a čekali až had odleze.
Následně jsme měli ještě několik takových zastávek, pak nějaké zastávky na focení, na oběd, další vodopád, atd., až jsme nakonec dorazili do národního parku, jehož hlavní dominantou byly mangrovníky. Mezi nimi se chodilo po lávkách, skoro jako na Rejvízu. O park se už nikdo delší dobu nestaral, a tak již do latěk chybělo, a občas to byla fakt sranda chodit po betonových základech, ze kterých čouhaly hřebíky, a kterým se bylo potřeba vyhnout. Ale námaha stála za to, výhled to byl nakonec úžasný.
Po návštěvě tohoto parku jsme se vydali dále na jih, kde jsme navštívili malou rybářskou vesničku, avšak nakonec tam nebylo nic zajímavého, asi jsme přijeli ve špatný čas... Pak jsme opět navštívili několik vyhlídek, byli na místě natáčení nějakého ruského filmu, a přes kopce a údolí jsme dojeli až na úplný konec ostrova. Zde byla jen malá pláž, neidentifovatelný památník a pár lidí opalujících se na pláži. Moc dlouho jsme zde nezůstali, nebot již bylo okolo 16:00, a my chtěli stihnout dojet zpátky před západem slunce. Jelikož jsme měli ještě nějakou časovou rezervu, rozhlídli jsme se po Long beach a jeli zpátky. Na chvíli jsme se s Demim prostřídali v řízení, a ač původně nechtěl řídit vůbec, následně me nechtěl k řízení vůbec pustit :D.
Dojeli jsme na ubytování, převlékli se a již za tmy jsme skútr vrátili. Za celý den jsme najeli asi 120 km, a byl to neskutečně super zážitek, a už se těším, kdy zase budu moci někam vyrazit na skútru. Jediným problémem, byl snad jen fakt, že po celodenní jízdě jsem měl extrémně prosezený zadek...
Další den ráno jsme se sbalili, a strávili dopoledne "chillováním" na pláži. Poté jsme vyrazili taxíkem do přístavu. Ovšem tak trochu jsme spletli přístav, na tak eplatila moje zpáteční jízdenka (nebo lidní lístek?).. No, tak jsem zaplatil dalších 80 Bahtů za loď a dorazili jsme překvapivě do jiného přístavu. Odtud jsme si objednali minibus a jeli domů do Bangkoku - btw cestoval s námi další Čech... Cesta busem byla dlouhá a unavující, jedním z důvodů bylo taky to, že minibus nabíral pasažéry asi na pěti místech a fungoval taky jako PPL. A druhým problémem bylo, že jsme do Bangkoku dorazili v době největší dopravní špičky a strávili asi hodinu před mýtnými branami a další dvě v zácpě uprostřed města. Nakonec jsme vzali BTS skytrain (nadzemku) a dojeli do Cosma asi v 21:00 totálně vyčerpaní.
_______
Luke
V naší cestě jsme pokračovaní dál, ač absolutně bez plánu a bez cíle. Jelikož nám motorka ukazovala pouze tři čárky, rozhodli jsme se, že natankujeme nějaký benzín. Rozhodli jsme se, že vezmeme nějaké tři litry, že by to mohlo stačit. Nakonec jsme vzali ještě méně než 3 litry a byli dost hodně překvapeni, že jsme dotankovali do plna. Další část ostrova byla mnohonásobně rovinatější a s mnohem menším počtem aut i skútrů. Naše cestovní rychlost se zvýšila na cca 60 km/h a více se ani jet nedalo. Při 75 km/h už dělal skútr kravál a aerodynamický zvuk byl ohlušující. První naše zastávka proběhla absolutně spontánně, kdy jsme viděli odbočku na nějaké další vodopády. Na skútru jsme dojeli téměř až k vodopádu a potkali partu slovenských turistů. Prohodili jsme mezi sebou pár slov a pak jsme se odděleně vydali k vodopádům. Avšak byl to podobný příběh jako u předchozích vodopádů tentýž den, tedy téměř žádná voda, tůňky s čistou vodou a ohavné potrubí. Zde se nám podařilo dojít akorát ke dvěma vodopádům a bylo zde mnohem více turistů. A pro změnu, ti byli zase z Česka. Mimochodem na ostrově bylo extrémní množství Čechů, asi nejvíce, co jsem v Thajsku zatím potkal. i když není se čemu divit. Koh Chang je jedním z oblíbených ostrovů pro strávení krásné apohodové dovolené u moře.. Shodou okolností jsem je potkal zrovna v momentě, když se nám přes cestu přeplazil had. Takový malý, hnědý.... No neměli jsme ani tušení, co to je či není zač. Tak jsme se schovali za balvan a čekali až had odleze.
Následně jsme měli ještě několik takových zastávek, pak nějaké zastávky na focení, na oběd, další vodopád, atd., až jsme nakonec dorazili do národního parku, jehož hlavní dominantou byly mangrovníky. Mezi nimi se chodilo po lávkách, skoro jako na Rejvízu. O park se už nikdo delší dobu nestaral, a tak již do latěk chybělo, a občas to byla fakt sranda chodit po betonových základech, ze kterých čouhaly hřebíky, a kterým se bylo potřeba vyhnout. Ale námaha stála za to, výhled to byl nakonec úžasný.
Po návštěvě tohoto parku jsme se vydali dále na jih, kde jsme navštívili malou rybářskou vesničku, avšak nakonec tam nebylo nic zajímavého, asi jsme přijeli ve špatný čas... Pak jsme opět navštívili několik vyhlídek, byli na místě natáčení nějakého ruského filmu, a přes kopce a údolí jsme dojeli až na úplný konec ostrova. Zde byla jen malá pláž, neidentifovatelný památník a pár lidí opalujících se na pláži. Moc dlouho jsme zde nezůstali, nebot již bylo okolo 16:00, a my chtěli stihnout dojet zpátky před západem slunce. Jelikož jsme měli ještě nějakou časovou rezervu, rozhlídli jsme se po Long beach a jeli zpátky. Na chvíli jsme se s Demim prostřídali v řízení, a ač původně nechtěl řídit vůbec, následně me nechtěl k řízení vůbec pustit :D.
Dojeli jsme na ubytování, převlékli se a již za tmy jsme skútr vrátili. Za celý den jsme najeli asi 120 km, a byl to neskutečně super zážitek, a už se těším, kdy zase budu moci někam vyrazit na skútru. Jediným problémem, byl snad jen fakt, že po celodenní jízdě jsem měl extrémně prosezený zadek...
Další den ráno jsme se sbalili, a strávili dopoledne "chillováním" na pláži. Poté jsme vyrazili taxíkem do přístavu. Ovšem tak trochu jsme spletli přístav, na tak eplatila moje zpáteční jízdenka (nebo lidní lístek?).. No, tak jsem zaplatil dalších 80 Bahtů za loď a dorazili jsme překvapivě do jiného přístavu. Odtud jsme si objednali minibus a jeli domů do Bangkoku - btw cestoval s námi další Čech... Cesta busem byla dlouhá a unavující, jedním z důvodů bylo taky to, že minibus nabíral pasažéry asi na pěti místech a fungoval taky jako PPL. A druhým problémem bylo, že jsme do Bangkoku dorazili v době největší dopravní špičky a strávili asi hodinu před mýtnými branami a další dvě v zácpě uprostřed města. Nakonec jsme vzali BTS skytrain (nadzemku) a dojeli do Cosma asi v 21:00 totálně vyčerpaní.
_______
Luke
Komentáře
Okomentovat